Your Ego Is Your Main Enemy

Rozhovor s Michaelou Štetiarovou

Vystudovala průmyslový design na pražské technice, ale již během studií zjistila, že jí to více táhne k designu služeb, inovacím, facilitaci. Dnes pracuje jako freelancer pro mezinárodní klienty ze slunné Barcelony. Akademické prostředí jí přesto stále láká, nyní však na opačnou stranu katedry. I když sama by to takhle určitě neřekla.
Vybavíš si okamžik, který tě od „navrhování váziček“ nasměroval k tomu, co děláš dnes?
To si pamatuji přesně. Bylo to během mé bakalářské práce, v rámci které jsem řešila takový systém pěstitelských nádob na microgreens. Zajímala mě samozřejmě udržitelnost, zdravý životní styl a podobně. No a dostala jsem tehdy tip na dva lidi, kterým bylo toto téma blízké a jedním z nich byla Lenka Novotná, majitelka společnosti Plastia. To je firma, která vyrábí pomůcky pro pěstitele. Byla na mě od začátku velmi milá, hned mě pozvala k sobě do firmy a právě tam mě mimojiné seznámila s principy design thinkingu. Ona už tehdy jezdila na různé kurzy do zahraničí, na základě kterých přebudovala krok za krokem celou firmu. Ukázala mi, jak vše souvisí se vším a jak moc záleží na každém sebemenším detailu, který pak ovlivňuje celek. Jak například na jednom vnitrofiremním design workshopu zjistili, že když zmenší výrobek o centimetr, ušetří spoustu peněz na dopravě. A podobně přemýšleli nad každým krokem, návrhem nového produktu či služby. Tento přístup byl pro mě tenkrát úplně „WOW“. Strašně mě to nadchlo. Byl to obrovský rozdíl oproti tomu, jak se k navrhování přistupovalo u nás na škole. Otevřel se mi nový svět, ve kterém byl kladen velký důraz na research, vzájemné vazby jednotlivých vstupů, potřeby zákazníka. A vlastně trochu až na úkor ega samotného designéra. V tu chvíli jsem věděla, že přesně toto mi chybělo, že toto chci dělat.

Co tedy bylo dál?
Dokončila jsem bakalářku a začala jsem si o tom všem zjišťovat více. No a brzy nato jsem se zúčastnila svého prvního design thinking workshopu.

Povídej.
Byli tam extrémně zkušení lidé z byznysu a já se strašně bála. Měla jsem pocit, že nic nevím, že nemám co říci, že můj názor nebude nikoho zajímat. Takže z té spousty lístečků, které jsem popsala jsem nepřilepila na zeď ani jeden. Věřím že, pokud má totiž takový workshop dávat smysl, musí si v tu chvíli být všichni účastníci rovni. Ať už se jedná o CEO, associate či participanta, což jsem tehdy byla já.

Ale tebe to evidentně neodradilo.
Vůbec, naopak jsem si říkala, že takto by to přece fungovat nemělo a začala jsem se tomu o to více věnovat. Následoval studijní pobyt v Hong-Kongu a Soulu, což byla další úžasná zkušenost. Tam jsem na vlastní kůži (a plíce) pocítila, jak velkým, a tam opravdu aktuálním a konkrétním, problémem je znečištěné ovzduší či přístup k pitné vodě. Tyto základní lidské potřeby, které u nás bereme jako samozřejmost. Do té doby jsem nezažila, že vyjít ven bez roušky (ano, dostala jsem varovnou SMS, kterou jsem úspěšně ignorovala) znamená prodělat astmatický záchvat. A pozorovat děti v kočárcích s přídavnými ventilátory také není nijak lákavý pohled. Napít se tam vody z kohoutku bylo naprosto vyloučené. Toto mě přimělo se o to intenzivněji začít věnovat service designu, inovacím, technologiím. No a pak za základě těchto aktivit mi začaly samy od sebe přicházet nabídky firem na spolupráci, aniž bych měla sepsané pořádné CV.

To je pěkné, a kde všude tě chtěli?
Oslovili mě z Autodesku nebo inovačního hubu Škodovky, ale to mi nepřišlo jako ta správná cesta, kterou se chci vydat. Ozval se však zároveň i Jindřich z Q Designers. To bylo původně studio zaměřené na průmyslový design, ale v té době se začínali více orientovat na service design, takže přesně něco pro mě. Zrovna pracovali na projektu Druhý život nábytku pro IKEA a na to mě Jindra dostal (smích). K tomu startupové prostředí, takže přesně to, co jsem hledala.

Takže jsi tam nastoupila a?
Začala jsem pracovat na dvou projektech zároveň. Jeden fyzický produkt a jedna služba. Navrhovala jsem ještě holi pro seniory. Což bylo skvělé, protože v tu chvíli jsem ještě trochu váhala, pro který z těchto dvou směrů se rozhodnout. Následoval vývoj včetně pořádného výzkumu, reálného testování s uživateli, simulace procesů atd. U té hole jsme například používali speciální obleky, které nás omezovaly v pohybu nebo jsme si nasimulovali zhoršený zrak, prostě pohled na produkt očima uživatelů. Bylo to moc zajímavé, pracovala jsem taky např. na návrhu aplikace pro zvýšení finanční gramotnosti teenagerů, vizi CX na pobočkách banky, ale “inkubovali” a postavili jsme také start-up The Greenest Company. Byla to prostě jízda. A tehdy jsem začala pociťovat, že mě to přece jen více táhle ke službám.

A přesunula se do KIWI. Jaké to bylo pracovat pro tuhle legendu?
Byla jsem tam první designer a měla tak dost nejasné, ale o to širší pole působnosti. Ze začátku jsem měla fungovat jako jakási spojka mezi UX a CX týmy, vedla jsem např. discovery na nový business model nebo personalizovaná doporučení nových destinací. Spolupracovali jsme třeba ale také na snížení minimal connection time na letišti v Budapešti a Bergamu. Nebo jsem spoluorganizovala dva designové eventy, na základě kterých se přidali další lidé k nám do týmu. Jako interní designér lépe chápeš procesy, kulturu a vizi firmy. Dokážeš tak lépe spojovat ty správné lidi a pomoci jim s návrhy a vylepšeními, protože rozumíš službě jako celku. Máš tak i lepší přehled o dopadech své práce.

Pěkné. A teď tedy pracuješ jako freelancer. Zaměřuješ se na nějaké konkrétní projekty nebo děláš co přijde? A nebo máš tendenci změnit svět?
Zatím mám to štěstí, že klienti přichází sami na doporučení nebo na základě nějakého projektu, na kterém jsem v minulosti pracovala. A nebo si mě najdou na LinkedInu. Jedná se pak buď čistě o freelance spolupráci na konkrétním projektu, a nebo se domluvíme a já se na nějaký čas, většinou na tři až šest měsíců, stanu součástí jejich interního týmu. Myslím, že freelance ze mě udělal o něco lepšího service designéra. Vyšla jsem z designerské bubliny a pracuji primárně s „non-designers“. Musím mluvit srozumitelnějším jazykem, jsem mnohem citlivější k potřebám jiných departements, ukazování reálných dopadů mé práce a zároveň jinak vnímám udržitelnost rozhodnutí z hlediska businessu. Kdysi jsem četla, že profese designéra může být jedna z nejvíce škodlivých profesí vůbec. S tím souhlasím. Je to hodně o morálce, etice. Nedávno jsem třeba měla super zákazníka, který mi nabízel “obrovské” peníze, ale já jsem pak kvůli tomu nemohla spát, trápilo mě svědomí. Cítila jsem, že se s klientem rozcházíme v pohledu na tu službu. A já se řídím pravidlem, že pracuji jen na projektech, které bych doporučila své rodině nebo známým.

Nelákalo by tě založit nějaký vlastní projekt, službu, startup?
Jednou to určitě přijde, ale musí vykrystalizovat ten správný product-market-Míša fit. Před časem jsem se hodně věnovala mental health care a měla jsem i postavený kompletní produkt. Nakonec jsem ho ale neuvedla. Vím, že bych tomu celému musela dát 110% a čistě service design bych tak musel jít stranou. A mě teď právě baví ta pestrost projektů a týmů se kterými pracuji. Každý kvartál pracuji na jiných zadáních od zlepšování firemních procesů, přes mapování příležitostí pro udržitelný business model, až po tvorbu nového studijního programu. Nejen, že je to rozmanitější, ale zároveň mě baví, jak se ty věci a pohledy na ně mohou vzájemně ovlivňovat.

A co třeba veřejný sektor?
Zajímavému projektu pro nějakou instituci bych se určitě nebránila, ale v současnosti si tuto sféru pokrývám především spoluprácí s univerzitami a organizovaním veřejných design eventů. To mě naplňuje, ta energie tam, vzdělávání dalších lidí. Když pak vidím, že lidé, kteří se zúčastnili workshopu jako úplní nováčci jsou dnes členové plnohodnotných design týmů, to mě hodně baví.

Zaregistroval jsem, že design thinking workshopy pořádáš taky na FA v Praze.
Ano, to je pravda. Já mám tu školu moc ráda a ráda se tam vracím. Organizuji workshopy jak pro designéry, tak pro architekty. A víš, co mi pak vždy vyjde jako hlavní feedback?

Asi tuším.
Proč se toto neučí jako první věc hned v prváku. Studenti, stejně jako já tehdy, vůbec neví, že něco takové existuje. A jsou nadšení. Snažím se tak přinést na fakultu něco, co mi tam tak chybělo. A tím, že sdílíme budovu ještě společně s FITem (fakulta informačních technologií) bych ráda k těm workshopům přizvala i je. To by mi přišlo skvělé, tolik kreativních mozků pod jednou střechou.

No a nemáš chuť tam třeba založit rovnou nějaký takový předmět?
Mám. Dokonce jsem byla pozvaná do výběrového řízení na vedoucí ateliéru, ale bohužel to nedopadlo. Mrzí mě to, protože mám pocit, že z širšího povědomí o service designu by mohli profitovat nejen designéři, krajináři či architekti, ale vlastně celé ČVUT. Ale já si nechci stěžovat, chci hledat cesty, jak ty věci zlepšit.

Byla bys tam předpokládám s přehledem nejmladší vedoucí a například u architektů se bere, že ve čtyřiceti jsou stále mladí, na začátku kariéry. Možná i to mohlo hrát svou roli.
Ano, nemám za sebou desítky let zkušeností, ale mám spoustu pozitivní energie, drive, tendenci věci měnit a odhodlání do toho dát všechno. A myslím si, že kolektivy by měly být pestré, namíchané, nesterilní. To pak otevírá dveře k větší kreativitě a tvůrčí svobodě. Myslím, že mladá krev by tam nebyla ku škodě.

Je vůbec něco, co tě na tvé práci štve?
Občas se mi těžko odchází od mých klientů, někdy bych chtěla zůstat součástí projektu i po skončení mé mise. A pak zamrzí například mlčenlivost, což samozřejmě chápu, ale přijdu tak třeba o skvělou referenci. Je však důležité se oprostit od vlastního ega. Jak se říká: „Your Ego is your main enemy.“

Ale jinak působíš spokojeně.
Ano, to jsem.